Afghánistán se vrací do starých kolejí, Tálibán posiluje svoji moc
Dvacetileté úsilí vytrhnout zemi ze spárů terorismu a extremismu bohužel vyšlo vniveč, což zdůraznil prezident Miloš Zeman na velitelském shromáždění, kdy stažení vojsk označil za zbabělou kapitulaci Severoatlantické aliance. Podívejme se na slova nejvyššího vojenského představitele země a něco si k tomu povězme. Zcela reálně a bez příkras.
„Víte, že jsem vždy podporoval naše mise, zejména misi v Afghánistánu, ale i na Sinaji, na Golanských výšinách a jinde. Netvrdím, že naše armáda má být výrazně expediční, uznávám princip teritoriální obrany, ale pokud neseme spoluodpovědnost i jako členové Severoatlantické aliance za světovou, a nikoli pouze vlastní bezpečnost, pak účast našich vojáků na těchto misích je nezastupitelná,“ uvedl k misím všeobecně prezident Zeman a bez debat má pravdu. Mise, mezinárodní prostředí, interoperabilita s vojáky NATO, ale i řadou jiných má smysl a vojákům přinese více, než jakékoliv cvičení ve vojenských újezdech napříč naší republikou. Vidina reálného ohrožení, toho, že ten, který na vás útočí, není jen hrou slepých nábojů, nástrah v podobě imitačních výbušnin a dýmovnic, je něčím, co si každý z mise odnese. Mnohdy tvrdě a draze vykoupená zkušenost, krvavě, ale pro vojáky nepřenositelně. Zkrátka to nenahradí žádná simulace.
Zeman tvrdě kritizoval stažení vojsk z Afghánistánu
Pokud se podíváme na závěrečnou, tvrdou kritiku z úst prezidenta Zemana, kdy řekl, že „vždy jsem odsuzoval zbabělou kapitulaci Severoatlantické aliance v Afghánistánu. Vždy jsem veřejně tvrdil, že tím otevíráme prostor pro vznik nového teroristického centra pod vládou Tálibánu. A čím dříve si uvědomíme, že tato porážka Severoatlantické aliance, největší v jejích moderních soudobých dějinách, je skutečnou porážkou, a nikoli pouze taktickým ústupem, tím lépe pro světovou bezpečnost,“ tak si je třeba položit otázku, bez ohledu na sympatie a vlastní členství v Severoatlantické alianci, jestli jeho slova mají reálný základ. A z dřívějších zkušeností víme, že tato země nikdy nebyla pokořena, alespoň pokud se díváme na takzvaný moderní afghánský stát, jehož původ sahá až do roku 1746.
Sebevražedníkům lze jen stěží v zbabělém činu zabránit
Vyjmenovávat historicky všechny bitvy a války je zbytečné, nicméně mají společného jmenovatele. Země vše přečkala, i přes obrovské ztráty, zejména civilního obyvatelstva nebyl Afghánistán, tak, jak ho známe poslední desítky let nikdy pokořen. A zde vyvstává otázka, jestli má, či mělo smysl v této zemi i nadále setrvat. Každý úspěch, ať již vzdělávání dívek, či možnost žen alespoň částečně pracovat byl krvavě vykoupen řadou teroristických útoků, vypalováním škol, vražděním civilistů, ale i ztrátami spojeneckých vojáků. I Armáda České republiky přišla v Afghánistánu o čtrnáct vojáků, nemluvě o řadě zranění. V případě válečných ztrát zde panoval smutný, společný a většinový jmenovatel způsobu úmrtí. „Zahynul při útoku sebevražedného atentátníka.“ A zde narážíme na jádro věci. Pokud proti sobě máte nepřítele, pro kterého život nic neznamená, ani ten vlastní, pak lze jen stěží takového nepřítele porazit.
Válečné zkušenosti, které nelze nasimulovat
I přes to, že lze slova prezidenta Zemana chápat a jeho poslední projev na velitelském shromáždění brát jako bilancování za událostmi prezidentského mandátu, i přes všechny ztráty je jen těžké říci, jestli stažení bylo zbabělou kapitulací, či jen vyústěním dlouhotrvajícího, nikdy nekončícího boje, který mají tamní obyvatelé v sobě hluboko zakořeněn. Z pohledu Armády České republiky šlo i přes ztráty o nejcennější zkušenosti. Takové, které již v takovém měřítku pravděpodobně nikdy nezískají. Ti, co mise pamatují, je však mohou předávat mladším generacím, pro které, doufejme, bude vrcholem válčení běhání po Doupově, v lepším případě při některém z cvičení Aliance. Černé scénáře o vtažení NATO do války na Ukrajině ponechme stranou.
Foto: zdroj AČR/MOČR/Flicker/Facebook
