Zemětřesení bezpečnostní politiky uprostřed Evropy
Mnichovská bezpečnostní konference 2025 odhalila dramatický geopolitický obrat: USA za Trumpovy administrativy se distancovaly od tradičního transatlantického partnerství a signalizují Ukrajině, že ze strany USA nebude žádná vojenská podpora. Evropské státy nyní stojí před výzvou předefinovat vlastní strategii bezpečnostní politiky. Rusko zároveň pokračuje ve své hybridní válce s cílem destabilizovat Evropu. Vývoj vyvolal bezpečnostní zemětřesení a vyžaduje rozhodná protiopatření.
Pět otázek pro plukovníka Markuse Reisnera z Bundesheeru
1.) Proč je Mnichovská bezpečnostní konference tak důležitá?
V jihoněmeckém Mnichově se v posledních dnech během výroční Mnichovské bezpečnostní konference (MSC) náhle ukázalo, že svět se konečně regionálně i globálně změnil – směrem k multipolárnímu světu tvrdých a nelítostných konkurenčních mocenských bloků.
Události začaly 12. února prohlášeními amerického ministra obrany Hegsetha o válce na Ukrajině. Jeho prohlášení během návštěvy Evropy, že návrat k předválečným hranicím Ukrajiny je „nerealistický“, že trvalý mír je možný pouze „s realistickým zhodnocením situace na bojišti“, že na Ukrajinu nebudou vyslána žádná americká vojska, ale že „Evropa byla vyzvána k převzetí odpovědnosti“ a že Trump „nepodporuje členství Ukrajiny v NATO jako součást mírového plánu“, jsou pro Ukrajince vážnými překážkami. Tato první americká hra zasáhla cíl přímo na cíl.
2.) Co se stalo před konferencí?
Již dříve americký prezident Trump jednal s ruským prezidentem Putinem – ještě před koordinačním kontaktem s evropskými spojenci USA a Ukrajiny. A zatímco Trump mluvil s Putinem přes devadesát minut, následný rozhovor se Zelenským prý proběhl, ale trval jen sedm minut.
Evropa tak viděla prezidenta Trumpa, který předtím, než promluvil k Evropanům nebo Ukrajincům, promluvil s prezidentem Putinem a chladnokrevně a mocenskopoliticky přiklepl na stůl svým spojencům výsledek sdělený ministrem obrany USA. To už způsobilo kocovinu, ale situaci ještě zhoršil projev amerického viceprezidenta Vance ze 14. února.
K překvapení všech neřekl ani slovo o Ukrajině nebo transatlantické alianci, ale naopak drasticky varoval Evropu, že skutečné nebezpečí pro Evropu nepřichází z Ruska nebo Číny, ale „zevnitř“. Evropa se stala „nedemokratickou“. Nechyběly ani ostny namířené proti současné německé volební kampani. Podtrhlo to setkání s kandidátem na kancléře AfD Weidelem.
3.) Jaké jsou bezprostřední důsledky tohoto vývoje?
To, co následovalo v hodinách následujících po těchto prohlášeních, byla nálada krize, bezmoci, hektických diskusí a pokusů o reakci veřejnosti – jako například: B. od německého ministra obrany Pistoriuse, který mluvil o „nepřijatelných prohlášeních“ – a především o fňukání.
Zdá se, jako by USA, respektive Trumpova administrativa, ukončila tradiční transatlantické bezpečnostní a hodnotové partnerství s EU. Každopádně události minulého týdne lze z hlediska bezpečnostní politiky označit za zemětřesení. Zažili jsme historický okamžik – i když nebyl dobrý.
Skutečnost, že americká delegace na okraj konference předložila ukrajinské delegaci k podpisu smlouvu o těžbě ukrajinských přírodních zdrojů, nebyla téměř zaznamenána. Jako poslední akt odporu prý prezident Zelenskij odmítl podepsat. Trump již dříve veřejně prohlásil, že „chtěl své peníze zpět! Nakonec bylo oznámeno, že k zajištění ukrajinských přírodních zdrojů budou vyslány americké jednotky.
4.) Co bude dál, zejména na Ukrajině?
Plán Ukrajiny vyjednávat s Ruskem z pozice síly a se Spojenými státy v pozadí jako by ustoupil do dálky.
S oznámením amerického ministra obrany, že nepošle americké vojáky na Ukrajinu, aby zajistily příměří, as výslovnou výzvou, aby Evropa převzala odpovědnost, tlak na Evropany enormně roste.
Z vojenských důvodů by pro případné „mírové síly“ bylo zapotřebí nejméně 150 000 vojáků k zajištění demilitarizované zóny. K tomu se přidává robustní mandát jako základ, podpůrné schopnosti ve všech doménách a možnost nepřímého odstrašení, jinak by tyto jednotky Rusko jen stěží bralo vážně.
Odstrašování NATO funguje jen proto, že je v podstatě podporováno Spojenými státy. Pokud jaderný potenciál Washingtonu zmizí, NATO bude mít jen velmi omezenou odstrašující schopnost, která může fungovat na stejné úrovni jako ruský arzenál. Pro Evropu se blíží časy rozhodování. Čína a Indie budou pozorně sledovat evropská opatření.
5.) Co můžeme očekávat od případných jednání?
Než však bude možné vyslat na Ukrajinu mezinárodní jednotky, je zapotřebí jednání.
S klíčovými body, které v současnosti předložily USA, se Rusko již může považovat za vítěze. Ještě před zahájením rozhovorů Spojené státy naznačily, že situace na Ukrajině je pro ně pouze omezenou prioritou. Lidé chtějí ukončit válku co nejrychleji.
To je samozřejmě rozumné a vítáme to, protože to ukončuje smrt a utrpení. Ukrajina – nebo to, co z ní zbylo – však tento nadiktovaný mír těžko přijme.
Rusko na druhou stranu neopustí své plány na trvalé změny v evropské bezpečnostní politice. Rusko nemusí pochodovat se svými tanky do Berlína nebo Paříže. Bude nadále používat hybridní prostředky k rozdělování evropských společností, šíření závisti a odporu a pokusům degradovat Evropu na bezprávného spotřebitele surovin.
Tomuto cíli je třeba se rozhodně postavit. Evropským cílem musí být svobodně stanovená bezpečnostní politika – výměna za rovných podmínek a nikoli podřízení se vládě kohokoli.